Jedním z hlavních fenoménů počátku 21. století se nepochybně staly sociální sítě. Mimo jiné vytvořily ohromný prostor pro šíření informací, v němž uživatelé s nadšením sdílejí mnohdy i své nejintimnější osobní údaje, aniž by si uvědomovali, do jakých rukou se mohou dostat a jaké následky to dříve či později může vyvolat.
autor: Mgr. Dalibor Šlauf, advokát
článek z únorového čísla magazínu GRADE
Internet definitivně vstoupil do dějin jako integrální součást lidské civilizace. Během uplynulých dvaceti let narostl počet jeho uživatelů ze 40 milionů na dnešní tři a čtvrt miliardy, což představuje zhruba 40 % světové populace. Umožnil snadné sdílení nesmírného objemu dat a informací bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíme. Spolu s vývojem informačních technologií pak byla – jako důsledek – část našeho běžného života přenesena do virtuálního prostoru. Přes internet mezi sebou komunikujeme, posloucháme hudbu, sledujeme televizní vysílání nebo čteme noviny. I většinu svých peněz fyzicky nikdy neuvidíme, ukládáme je a manipulujeme s nimi elektronicky. Přirozeně se tak do tohoto prostoru dostávají naše osobní údaje a stále více i soukromí. Sociální sítě, které již využívá více než polovina všech přítomných na internetu, daly intimitě zcela nový rozměr. Máme zde prostředí, kde soukromí v dosavadní podobě přestává existovat, prostředí, kde se otázka ochrany práv duševního vlastnictví čím dál více komplikuje. Tím, že sociální sítě poskytují atraktivní on-line platformu komunikace a interakce, zajišťují zároveň nepřetržitý přísun informací o aktivitách druhých. V extrémních případech se mohou stát i nástrojem k organizování demonstrací nebo k sledování vytipovaných osob, případně prostředkem k zajištění důkazů v trestním řízení. Není tedy divu, že poslední dobou jsou obviňovány z nabourávání různých právních principů, mezi něž patří nedostatečná ochrana soukromí a osobních údajů, nelegální data mining, porušování autorských práv, krádeže identit a mnohé jiné.
Stěží si lze v dnešní době představit, že by někdo aktivně využívající internet neměl vlastní profil na sociální síti, nebo alespoň přístup k některé z nich. Sdílení osobních údajů začíná vlastně hned po narození, jelikož rodiče ukládají fotografie ratolesti na své profily či rovnou založí jeho vlastní dávno před tím, než se zmůže na první slůvko. Dříve či později tak u aktivního jedince možno sestavit kompletní profil osobnosti i vzorce jeho chování, z čehož se vyvinul jeden z nejcennějších, ale rovněž nejzneužívanějších komerčních artiklů moderní doby. Běžní uživatelé totiž často vkládají své osobní údaje na různé webové stránky, ale zpravidla už nepátrají po jejich dalším osudu. Tyto údaje jsou však mnohdy předmětem obchodování. Například Facebook má jako jednu z podmínek založení účtu uzavření smlouvy, a v případě, že účet využíváte, tak jste takovou smlouvu už uzavřeli. Ohledně nakládání s vašimi daty tudíž platí, že udělujete „nevýhradní, přenosnou, převoditelnou, celosvětovou bezúplatnou (tzv. royalty-free) licenci na použití veškerého obsahu podléhajícího duševnímu vlastnictví, který zveřejníte“. V případě, že by se vám snad něco nelíbilo a chcete se čehokoliv domáhat, souhlasili jste rovněž s tím, že veškeré nároky budete vznášet u kalifornského soudu a případný soudní spor se bude řídit kalifornským právem, což má samozřejmě výrazně negativní vliv na možnost českých uživatelů účinně se domáhat ochrany svých práv. Většina smluv s provozovateli sociálních sítí je typu „click through“ (smlouvy, jejichž obsah ani nečtete a pouze zaškrtnete, že souhlasíte), díky čemuž uživatelé přistupují na jednostranně stanovené podmínky. Již samotný tento fakt limituje jejich představy o ochraně soukromí, protože jim nezbývá než akceptovat dané nastavení bez možnosti jakýchkoliv odchylek. Můžete si říct, že alespoň víte, do čeho jdete, a citlivé informace v nastavení svého profilu „schováte“. Provozovatelé nicméně mohou podmínky – opět jednostranně – změnit, a to, co jste považovali za skryté, se najednou zpřístupní všem.
Soudní pochyby
O budoucnosti ochrany osobních údajů na sociálních sítích se aktuálně velmi horlivě diskutuje. Polemiku rozvířil Rakušan Max Schrems, mladý právník, který využil zákonného práva a před pár lety si od Facebooku nechal poslat všechna data, která o něm byla shromážděna. K jeho překvapení mu dorazil e-mail s více než 1 200 stránkami textu, ačkoliv informace na svém profilu průběžně vymazával. Většinu z těchto dat Facebook již vůbec neměl mít k dispozici. Nikdo z nás se zřejmě nechce ocitnout v situaci, kdy jeho profil umožní zkušenějším návštěvníkům vydolovat fotografie hříchů mládí, případně něco podobného. Max Schrems podal několik žalob (na Facebook, Apple, Microsoft, Skype, Yahoo apod.), v nichž poukázal i na zjištění Edwarda Snowdena o zpřístupňování osobních údajů ze sociálních sítí americké tajné službě NSA, samozřejmě bez souhlasu a vědomí jejich vlastníků. Zásadní problém tkví v tom, že údaje evropských uživatelů jsou přenášeny na servery umístěné ve Spojených státech, a tam dále zpracovávány. Jejich ochrana ale není dostatečná, protože nezajišťuje požadovaný standard dozoru a účinných sankcí pro případ úniku. Soudní dvůr Evropské unie proto rozhodl, že dohoda o poskytování osobních údajů z Evropy do USA (paradoxně známá pod označením „bezpečného přístavu“ Safe Harbour) je neplatná a sociální sítě ukládající data mimo EU musí své postupy změnit – postavit nová datacentra v Evropě anebo své služby na starém kontinentu zcela vypnout. Soud také vyslovil pochybnost o tom, jak Spojené státy s osobními daty zachází, a zpochybnil důvěru v bezpečnost a ochranu zpracovávaných údajů. Jedná se o zcela zásadní dopad, neboť tento problém se kromě známých gigantů týká více jak čtyř tisíců dalších firem.
Jasno není ani v situaci, kdy se uživatel rozhodne smazat svůj profil úplně. Třeba na Facebooku nedochází automaticky k odstranění nahraných dat, ty jsou nadále uchovávány až po dobu 90 dní. A určité informace, které uživatel sdílel, například diskusní příspěvky ve skupině nebo fotografie, na kterých je označen od někoho jiného, zůstanou k dispozici i po uplynutí této doby. Nabízí se tedy otázka, zda a jakým způsobem je vůbec možné se domáhat jejich odstranění. V této souvislosti se čím dál častěji debatuje o „právu být zapomenut“ („right to be forgotten“), tedy právu uživatele se z internetu (včetně sociálních sítí) nechat vymazat. Na základě rozsudku již zmíněné nejvyšší evropské soudní instance z roku 2014 můžete po gigantech jako Google, YouTube nebo Facebook požadovat, aby vyhověli vaší žádosti být zapomenut a odstranili údaje či odkazy, které považujete za citlivé.
Pomsta je kyber
Vzhledem k charakteru a funkcím, které sociální sítě nabízí, nelze očekávat, že soukromí zde bude mít stejné parametry jako jeho tradiční podoba. Svou otevřeností totiž nabízí ideální místo pro nejrůznější podvodníky a existenci sociálně-patologických jevů, především takových, které obohatily naši slovní zásobu – kyberšikany, kybergroomingu (manipulace vedoucí k sexuálnímu obtěžování), sextingu, kyberstalkingu (pronásledování) a tak dále. Typický případ představuje zamilovaný pár, který si roztouženě posílá choulostivé fotografie. V případě následného rozchodu se takové obrázky lehce mohou stát předmětem vydírání nebo zesměšňování. Jiní si libují v zakládání falešných profilů za účelem pomluvy či pomsty. Vytvořit diskusní skupiny zaměřené na konkrétní osobu, či přímo falešný profil oběti, a šířit po internetu nepravdivé informace oběť zesměšňující či zastrašující je velmi snadné. Množí se rovněž situace, kdy uživatel naletí na falešný profil neexistující osoby nebo osoby vydávající se za jeho známého, a pustí ji ke všem svým datům na profilu. Záleží pak už jen na šikovnosti vetřelce, co z nich dokáže vytěžit.
V českých luzích a hájích bylo z právního hlediska zajímavé sledovat případ kvalifikovaný jako kyberšikana, kdy předsedkyni krajské organizace KSČM v Libereckém kraji kdosi vytvořil falešný profil na Facebooku. Na něm se o političce objevovaly negativní informace a zesměšňující fotografie vyvolávající dojem, jakoby je šířila ona sama. Žena se nejprve obrátila na domnělé pachatele, poté na správce sítě, a nakonec na policii. Případ doputoval až k soudu, který jednání posoudil jako trestný čin poškozování cizích práv, a pachatelce, rovněž ženě, uložil podmíněný trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Odvolací soud však obžalovanou viny zprostil, neboť se nepodařilo prokázat, že za kyberšikanou stála právě ona.
Nelze vzít zpět
Člověk by o sobě neměl na internet umístit nic více, než co by si vylepil na dveře od bytu. Pamatujte, že jakmile něco pustíte (či v hantýrce „poustnete“, tedy zveřejníte nebo vylepíte) do kyberprostoru, už to obvykle nejde vzít zpět, protože ani využití práva být zapomenut nemusí stoprocentně vyjít. Navíc skutečnost, že vás Google svým vyhledavačem nenajde, ještě neznamená, že nemáte vyhrazenou složku u nějaké – pravděpodobně americké – zpravodajské služby. Totéž platí pro zveřejňování informací o ostatních. Co vám připadá jako neškodný údaj, může naopak někomu jinému způsobit problémy. Rizikem je například zdánlivě nevinný příspěvek o odjezdu na dovolenou, který kromě vašich přátel jistě zaujme i potenciální zloděje. Tradiční pojetí soukromí, které lze chápat jako ekvivalent tajemství, není již udržitelné. Jestliže současný trend doslova vyzývá, abyste se o svá „tajemství“ podělili s komunitou followerů, nelze nadále hovořit o soukromí, nýbrž o kontrole šíření a dostupnosti osobních informací. Veřejně se zapojovat by nemělo znamenat ztratit kontrolu. Sociální síť by vám měla umožnit takové nastavení účtu, abyste ji mohli účinně vykonávat. Bohužel se i přesto jedná o pouhou iluzi plné kontroly nad vaším internetovým soukromím, která vůbec nezaručuje, že nikdo nepovolaný se k vašim údajům nedostane.
Ochrana údajů na sociálních sítích a potažmo všech on-line platformách představuje téma vysoce aktuální, na němž fascinuje právě rychlost, jakou se celá oblast rozvíjí a zároveň zvláštním způsobem mění společnost. Protože legislativa obvykle není schopna držet krok se společensko-technologickým vývojem, bude zajímavé sledovat, nakolik se stávající právní úprava vypořádá s výzvami, které sebou tento vývoj nese. Sociální sítě zároveň převzaly roli jednoho z jeho hnacích motorů, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu, což vystihl již zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg památnou větou: „Věk on-line soukromí je mrtvý a my jsme ho zabili.“
autor: Mgr. Dalibor Šlauf, advokát
článek z únorového čísla magazínu GRADE